Kvalifikace RAID 2009 | Kouty nad Desnou, 20. – 22. května 2009

Letošní kvalifikace na „ostrý“ závod RAID se za nádherného počasí zúčastnilo 13 závodníků ze čtyř vodárenských společností (BVK, OVAK, ŠPVS a Vodakva). Hostitelem byla tentokrát Šumperská vodohospodářská společnost a celý závod se konal v okolí nádherně zrekonstruované úpravny v Koutech nad Desnou.

I na této kvalifikaci šli závodníci do všech etap naplno a v cíli bylo vidět, že jednotlivé úseky byly hodně vyčerpávající, dokonce i krev někdy tekla, protože terén byl skutečně náročný. Pro nás support (podporu) stačilo zvednout od časomíry hlavu a podívat se na vrcholky hor, po kterých kluci běhali, jezdili na kole, vedli kola, padali, lezli po čtyřech atd. Účast na Raidu je viditelně velmi motivující. Ten se letos bude konat na samém začátku října ve francouzském departementu Landy (Landes) ve městečku Moliets. Disciplíny budou již tradiční: orientační běh, kolo a také nově kolečkové brusle. Přinášíme vám dojmy jednotlivých účastníků a také pořadí těch nejlepších.

Mladí:
1. Miloš Hecl (ŠPVS)
2. David Plhal (ŠPVS)
3. Jiří Ježek (BVK)
4. Pavel Zelený (BVK)

Veteráni:
1. František Bartoš (Vodakva)
2. Pavel Paloncý (ŠPVS)
3. Petr Nováček (OVAK)
4. Petr Svoboda (BVK)

František Bartoš

Letos jsem se zúčastnil kvalifikace na RAID po několikáté. Po loňském bezvadném zimním RAIDu, který nám nalil do žil novou krev, jsem se rozhodl řádně připravit a neponechat nic náhodě. Příprava byla jako obvykle: běhat a běhat, hodně často a dlouho běhat. Vzhledem k pracovnímu a rodinnému vytížení už na kolo nezbyl čas. Kvalifikace se konala v bezvadném prostředí Jeseníků kousek od Šumperka. Poloha dávala tušit, že se konečně podívám na svého favorita – přehradu Dlouhé Stráně. První večer byla jedna běžecká etapa (13,5 km, převýšení 350 m), a druhý den dopoledne kolo (52,2 km, převýšení 1 720 m) a odpoledne orienťák (13,5 km, převýšení 620 m). Ještě ráno před startem se těžce diskutovalo, zda zařadit původně plánovanou čtvrtou etapu (kolo 25,8 km, převýšení 690 m). Nakonec padlo rozhodnutí, že ukáže čas a že jury rozhodne před orienťákem. Mně osobně se mimořádně dařilo a vše klapalo jako na drátkách. Večer se mi běželo moc dobře a na kole jsem nezakufroval. Ale orienťák, to byl porod. Začátek ještě šel, nejdříve se běželo, pak byla chodecká vložka. Následně „lovecká pěšinka“ – možná před 20 lety - se místy ztrácela, vrstevnice v prudkém svahu, kořeny, šlahouny, spadané větve, stromy. Únava udělala své. Jakmile jsem škrtl špičkou dostal jsem křeč, každých 100 m jsem letěl k zemi. Pěšinka asi po 2 km skončila, pak po čtyřech do kopce. Zde jsem zabodoval, trefil jsem kontrolu podle azimutu přesně. Zvedl se mi mohutně morál a pak už se běželo po pevném podkladu. Poslední kilometry jsem nevěděl, zda dojdu, vyčerpání a dehydratace udělaly své – a zase křeče. Konečně cíl. Už to mám za sebou a masochisticky se těším na další nářez. Ještě že se poslední etapa zrušila, to už by bylo utrpení. Jinak prostředí super, etapy perfektně připravené a nádherné počasí. A abych nezapomněl, favorit se nekonal. Běželo se totiž kousek pod přehradou. Tak třeba příště.

Jiří Ježek

„Jaký druh závodu že to ten RAID vlastně je?“, snažím se jako nováček v Brněnských vodárnách zjistit od účastníka loňského ročníku, kolegy Petra Svobody. Po vyčerpávajícím rozhovoru jsem příjemně překvapený tím, že je možné zpestřit si práci ve vodárnách i nějakou tou outdorovou aktivitou. A protože jsem nikdy nebyl pecivál a pár závodů podobného typu už jsem absolvoval, není co řešit. Letošní kvalifikaci si rozhodně nenechám ujít!

Počáteční nadšení však začíná postupně opadat ve chvíli, kdy se dozvídám místo konání. Myšlenka na to, že já, chlapec z polabské nížiny, budu brázdit jesenické kopce nejenom po svých, ale i na kole, není zrovna dvakrát povzbudivá. Poslední optimismus mizí po přečtení mailu od organizátora Pavla Paloncyho, ve kterém jsou rozepsány parametry tratí jednotlivých etap. Délky jsou celkem přijatelné, zato převýšení je dost odstrašující. Už není pochyb o tom, že si pořádně máknem.

Stojím na startovní čáře středečního zahajovacího 13kilometrového běhu a všechny negativní myšlenky o náročnosti celé kvalifikace jsou pryč. Zůstala jen malá předstartovní nervozita, která je u mě i přes desítky odběhaných orienťáckých závodů běžnou záležitostí. A je to tu – start. Představa o spolupráci s „týmovým“ kolegou Petrem Svobodou se rozplývá hned po prvních pár stech metrech. Petr zařadil první kosmickou a zmizel v dáli. Nevím, jak mě mohlo vůbec napadnout, že můžu soupeřit s někým, kdo naběhá za týden víc kilometrů, než já najezdím za měsíc na kole. Také mě trochu překvapilo poměrně vysoké běžecké tempo, ale druhé místo po první etapě, hned za Petrem „Spídy Gonzálesem“, je lepší výsledek než jsem čekal.

Večerní výklad čtvrteční části kvalifikace ve mně vyvolává smíšené pocity. Cyklistická etapa vypadá na první pohled dobře, ale orientační běh, na který jsem se tolik těšil, už tak dobře nevypadá. Celá trasa je bohužel namotaná po lesních i asfaltových cestách jen s minimální možností zkrácení či volby postupu. Pro mě, orientačního běžce, je to trochu zklamání.

Je čtvrtek. Jsem opět na startovní čáře, ale tentokrát v sedle kola. Čeká mě 52 km jízdy po všech možných cestách i necestách s převýšením přes 1 700 m. První, ta delší polovina etapy, je až na pár zhoupnutí téměř celá do kopce. Odpočívat se moc nedá a kilometry naskakují jen pomalu. Navíc díky tříminutovým intervalům mezi startujícími jedu sám bez možnosti spolupráce a bez přehledu o tom, jak jsem na tom v porovnání s ostatními „účastníky zájezdu“. Po třech hodinách v sedle je jasné, že na svůj vytyčený čas čtyř hodin už nedosáhnu. Na elánu to moc nepřidá. Osmá kontrola z deseti – nejvyšší bod na trati 1 250 m n. m. Konečně. Odtud je to už více méně z kopce. Vychutnávám si závěrečný sjezd a po necelých pěti hodinách projíždím cílem.

Hned po dojezdu dostávám informaci o tom, že se závěrečná cyklistická etapa z časových důvodu ruší. Z mého pohledu to je nejlepší zpráva dne. Znamená to, že mě čeká už jen orienťák. Využívám každou minutu z půl hodinové pauzy na odpočinek a občerstvení. Na tomto místě bych rád poděkoval suportérům za opravdu špičkový, pro mě neobvyklý, ale o to příjemnější „support“.

Půl hodina utekla jak voda a já vyrážím vstříc novým zážitkům do poslední části našeho jesenického klání. Přimět nohy k běhu je zpočátku trochu problém, ale nakonec si dají říct. Avšak představa, že se budu muset v příštích minutách, nebo spíš hodinách, vydrápat téměř až na horní nádrž Dlouhé Stráně je dost děsivá. Ani pouhých pět kontrolních bodů na zhruba třinácti kilometrech atraktivitu trati příliš nezvýší. Jediná možnost volby postupu je ze druhé na třetí kontrolu. Nabízí se obíhačka po cestě, nebo to vzít rovnou nahoru, přičemž výškový rozdíl obou kontrol činí zhruba dvě stě metrů. Touha po změně nudného stereotypu v podobě běhu po cestách rozhoduje o následujícím utrpení, ze kterého není úniku. To co hustota vrstevnic zakreslených v mapě jen tiše naznačovala, následujících několik desítek minut nekompromisně potvrdilo. Škrábaje se osamoceně, pomalu, místy i po čtyřech lesem stále výš nechápu, jak jsem mohl udělat takovou školáckou chybu. Zlaté nudné cesty. Trvá to snad celou věčnost, když se přede mnou konečně objeví vytoužená kontrola číslo tři. Tady potkávám Pavla Zeleného, který je na tom se silami podobně jako já, ne-li hůř. Taky zvolil postup rovně nahoru. Nepříjemnou a unavující běho-chůzí po silnici vedoucí k horní nádrži pokračuji směrem k větrným elektrárnám, kde si zapisuji čtvrtou kontrolu. Okolní nádherné výhledy na panorama Jeseníků už ani nevnímám a s vědomím toho, že odsud je to už jen z kopce, spěchám do cíle. Při výběhu z lesa před závěrečnou jeden a půl kilometru dlouhou rovinkou, která je opět po asfaltu, se od naší suportérky fotografky dovídám, že jsem třetí z mladších ročníků. Povzbuzen touto novinou ukrajuji za občasného ohlédnutí poslední desítky a stovky metrů z kvalifikačního závodu na RAID 2009.

Konečně cíl. Únava je veliká, ale spokojenost ještě větší. Upřímně, nedovedu si sám sebe představit, jak teď znovu sedám na kolo a vydávám se po silnici na horní nádrž Dlouhých Strání do míst, odkud jsem právě seběhl. Naštěstí mě už čekají jenom samé příjemné věci – sprcha, pivo, jídlo, pivo, ještě jedno pivo a vytoužený spánek.
Taková byla letošní kvalifikace v nádherném, ale náročném prostředí Jeseníků mýma očima nováčka.

_{ze společností Markéta Řebcová (OS)}